Čestný občan Prahy 8 Svatopluk Král: designér obráběcích strojů, který vyrábí kinetické hračky

Kariéra Svatopluka Krále (*1926), čerstvého držitele Čestného občanství Prahy 8, začala v koupelně, která se stala jeho první pracovnou. Ze studenta konstrukce vyrostl šéfdesignér obráběcích strojů pro celé Československo. Posléze ale zjistil, že největší radost mu přináší design, který pomáhá, a začal vytvářet kinetické hračky pro hendikepované děti. 

Vaše stroje i hračky obdivují po celém světě, Národní technické muzeum vám chystá na únor velkou retrospektivní výstavu. Ocenila vás i Městská část Praha 8, která vám v září udělila Čestné občanství.

„Je to pro mě veliká pocta, opravdu. V Karlíně bydlím 70 let, celý život jsem na osmičce pracoval, ateliéry jsem měl jeden v Libni a druhý v Karlíně. Jsem osmičkový patriot, a moc si čestného občanství vážím.“ 

Vymýšlíte kinetické, tedy pohyblivé hračky – jaký máte sám vztah k pohybu?

„Mým jediným sportem byl tanec a kulečník v kavárnách. V jednom tanečním kurzu se mi líbila dívka v oranžových šatech, v duchu jsem jí říkal Mandarinka. Když se nacvičoval valčík, požádal jsem ji o tanec. Jako zkušený tanečník jsem ji roztočil kolem sebe, až se hmotným momentem síly setrvačné a její značné úhlové rychlosti odpoutala a dopadla pod piano. Ale bez šatů, které mi zůstaly v ruce, jak jsem se ji snažil udržet. Asi po deseti letech jsem si v jedné hospodě objednal guláš, dostal jsem ho v hluboké misce, knedlíky i maso nakrájené a smíchané i s omáčkou dohromady. Po celou dobu, co jsem to jedl, seděl vedle mě pes a vrčel. Když jsem chtěl platit, přišla dcera pana majitele v oranžové zástěrce a s veselým úsměvem – Mandarinka! Smála se, poznala mě, a že mi naschvál jako pomstu dala žrádlo pro jejich psa. Ale měl jsem to zadarmo, tak proč ne?“ 

Aby to mělo správný happyend, nestala se vaší ženou?

„Ne, už jsme se pak nikdy neviděli. S manželkou jsme prožili neuvěřitelných 64 let společného života a nikdy jsme se nepohádali. Vždycky jsem jí řekl – udělej to, jak sama chceš, a byl klid.“

Jak jste se dostal k dizajnu obráběcích strojů?

„Po druhé světové válce bylo všude veselo do pozdních nočních hodin a tak jsem hledal zaměstnání, kde bych začínal nejdříve v osm ráno. Objevil jsem činžovní dům, kde ve třetím patře vznikal ústav pro obráběcí stroje, pracovní doba od půl deváté, kde prý přijmou konstruktéra. V obýváku seděl pan ředitel, a když se mě zeptal, proč jsem si zvolil právě obráběcí stroje, odpověděl jsem, že pro jejich vhodnou pracovní dobu. A byl jsem přijat. Pracovnu jsem měl v koupelně, ostatní místnosti byly obsazeny. Rýsovací prkno ani židle se tam již nevešly, a když jsem si chtěl sednout, musel jsem na vanu.“

Takže jste rýsoval v koupelně?

„No jo, jinak to nešlo. Jako první úkol jsem dostal zhotovit konstrukci a výrobní výkresy stolní vrtačky. Jel jsem do Svitav, kde vrtačky vyráběli, abych si ověřil potřebné detaily. Tam mi řekli, že stejnou vrtačku mají a mohou mi dát její výkresovou dokumentaci. Tu jsem si pak pečlivě ukryl pod vanou a celý rok ji výkres po výkrese kopíroval. Dostal jsem povolání na vojnu, zrovna když mi zbýval výkres základního, tvarově složitého nosného tělesa. Abych si to zjednodušil, nakreslil jsem ji jen jako rovnou pravoúhlou krabičku od čaje, kterou jsem měl na vaně. Výkresy jsem šel předat s přiznáním, že jsem to vše pouze opajcoval z výkresů ze Svitav. Pan ředitel ale prý o všem věděl a řekl proč. On sám byl kdysi ve Svitavách zaměstnán jako konstruktér a tato vrtačka byla jeho práce. Ale učit se musí každý sám. Já si za celý rok nevšiml, že na výkresech je jeho jméno...“

On vás za to nevyhodil?

„Kdepak. Ona ho totiž nejvíc zaujala ta výrobně velmi jednoduchá pravoúhlá skříňka na jeho, a teď už i mé vrtačce. Budou se prý brzy stěhovat do nové budovy a on byl by rád, kdybych se k nim po vojně vrátil. Měl bych za úkol řešení všech obráběcích strojů na tvary rovné a pravoúhlé, do té doby se vyráběly oblé, které se musely složitě ručně leštit. A toto je prý také důkaz, že nová technika nemusí vznikat jen v geniálních hlavách, stačí někdy určitá životní situace a náhoda.“

Štěstí i náhoda přejí připraveným, a vy jste připraven byl.

„Dá se to tak říct, byl jsem absolventem Vyšší průmyslové školy strojnické. Souhlasil jsem s jednou podmínkou: že dostanu židli s opěradlem. Výrobci se seskupili pod jedno generální ředitelství a výzkumný ústav se stal jejich spolupracovníkem na nových i rekonstruovaných návrzích. Nastoupil jsem do Výzkumného ústavu obráběcích strojů, dostal časový plán vzájemné spolupráce a harmonogram nových konstrukčních prací.“

Byl jste solitér, nebo jste pracoval v týmu?

„Díky tomu, že na každý výrobek byla dána potřebná finanční částka, mohla být do všeho zapojena řada externích designérů. Také jsem dostal ateliér a s ním i tři výborné spolupracovníky. Sám jsem se musel účastnit všech schvalovacích řízení a nést za to zodpovědnost. Na výstavě Strojimportu v roce 1965 byly již stroje v novém a jednotném designu barev, ovladačů, grafických symbolů i znaků. Jejich hodnocení bylo velmi kladné a práce pokračovala dalších třicet let.

Už dávno jste v důchodu, kde skončily vaše makety, plány a náčrty?

„S příchodem sametové revoluce nastaly velké změny, vlády se ujímaly akciové společnosti a všechno bylo jinak. Také výzkumný ústav a s ním i ateliér designu byl zrušen a moje cesta skončila. Různé modely byly dány do Národního technického muzea, které z nich na únor chystá velkou výstavu, a ten zbytek jedna úklidová firma pečlivě uložila na smetišti dějin v Chabrech. A sluníčko stále svítí a svítí a můj život s designem kráčí spokojeně dál a dál.“ 

Ano, vrhnul jste se na kinetické hračky pro děti. Jak jste se k tomu dostal? 

„Začalo to ještě souběžně s obráběcími stroji. Na jedné výstavě, kde byla i technika na manipulaci s obrobky a nástroji, mě paní ředitelka internátní školy pro nevidomé požádala, zda by bylo možné jejím žákům tuto techniku popsat. Pro tento úkol jsem zhotovil spirálovou dráhu s ocelovou koulí, na její okraj přidal řadu pohybově schopných předmětů, do kterých bude koule postupně narážet a znázorní tak funkci páky, kloubu, ozubení, pružiny, zvuku apod. Předmět jsem jim dal na pokoj, se vším je seznámil, aby se mohli věcí dotýkat a nahradit tak energii a funkci koule i se zvukovým nárazem. Každý večer si tuto zábavu užívali, pouštěli kouli a podle známých zvuků hned věděli, co se tam děje. Říkali mu ukecaný robot a tvrdili, že ho svým způsobem i vidí. Tam jsem si uvědomil, že kolem nás je mnoho dalších, kterým by mohly podobné věci kromě zábavy přinést i mnoho dalších poznatků. A tak jsem vedle své pracovní činnosti navrhl a vyrobil na tři sta různých kinetických hraček, které prošly během tohoto času mnoha výstavami, ale hlavně ústavy zdravých i postižených dětí.

Doma jich vám moc nezbylo, že?

„Neschovávám si je. Celá stovka je dnes uložena v Národním technickém muzeu a budou také součástí již zmiňované výstavy, osmdesát z nich putovalo sedmnáct let po výstavách v Kanadě a již jsou opět zde, jednu celou nepojištěnou výstavu si ve Finsku po jejím skončení někdo naložil do auta a už nevrátil. Mnoho dalších hraček bylo rozdáno do ústavů nebo přímo dětem, kterým ohromně pomáhají.“

Jak na hračky děti reagují?

„Úžasně, to je nejlépe vidět na jejich bezprostředních reakcích. Ale mají i dlouhodobý pozitivní účinek. V jednom dětském ústavu si malá dívka, Evička, náhle přestala s dětmi hrát a byla smutná. A nikdo nevěděl proč. Měli tam taky zrovna výstavu hraček. Dali jsme před ni jeden předmět. Byla to skupina drátů se zavěšenou kuličkou na dřevěné ozvučnici a postavená na pružině. Stačil pouze lehký dotyk, rozkývání a kulička dráty hlasitě rozcinkala. Na ozvučnici byla červená kulička, kterou si chtěla vzít, kuličku dala do pohybu, rozcinkala se… Evička se lekla a začala křičet. Ale hned druhý den z ní byla opět veselá holka, cinkadlo si dala vedle své postele a nikdo se ho nesměl pak dotknout. Byl to její miláček. Jiný příklad: V Ostravě na výstavu chodil každý den asi desetiletý částečně mentálně postižený kluk, vybral si jeden předmět, hrál a povídal si s ním a říkal mu „kamaráde“. Měl u sebe metr, papír a tužku, měřil si ho a kreslil. Když výstava skončila a věci se balily a nakládaly do auta, přišla s ním jeho maminka, že si Radek vypůjčil jednu ocelovou kouli, aby si mohl ověřit funkci toho svého, doma vyrobeného kamaráda. Ten mu ale nefungoval, kouli vrací a přišel se rozloučit. Tak jsem mu toho kamaráda dal jako dárek a moc mě potěšilo, že se Ráďa později vyučil dřevomodelářem.“

Na zdech máte doma vedle kresby s věnováním od Zdeňka Buriana i velice zvláštní plastické obrazy s vaším podpisem.

„Zdeňka jsem hrozně obdivoval. Byl jsem za ním v jeho ateliéru a tam mi tu kresbu dal. Ale zkoušet malovat jako on, to mě ani nenapadlo. Raději jsem z desek, ze kterých jsem vytvořil modely nových strojů a které byly tvarovatelné teplovzdušnou pistolí, dělal plastické obrazy pro ty, co mohou vidět svět kolem sebe pouze citlivým dotykem své ruky. Udělal jsem takhle ty nejvýznamnější místa Prahy, aby se s nimi i slabozrací mohli seznámit. Ale hlavně jsem je navíc dával jako dárek tomu, se kterým jsem byl v pracovně přátelském vztahu. A těch bylo hodně.“

Na svůj věk jste nesmírně vitální, jste stále zván na přednášky a semináře…

„Můžu vám říct, že je to často i pro mě obohacující a nezapomenutelný zážitek. Byl jsem jednou pozván do domova důchodců, kde místní ženy chtěly tvořit něco pro děti. Měly tam velkou zásobu barevných šňůrek, a tak jsme z nich společně vyrobili řadu obrázků a pak v dětském domově udělali velkou výzdobu. Muži si dali na stůl různě tvarovaný řetízek, na to položili mokrý papír a ručník, posadili se na to, řetízek do papíru vytlačili a nechali uschnout. Pro toto umění našli i název, ale jelikož hlavním zhotovitelem bylo jejich pozadí, název není společensky přijatelný. A byli to muži, co na výstavách často nacházeli k některým předmětům svůj osobní vztah. Jako byla třeba mírně nakloněná lavice s dřevěnými otočnými válečky. Sloužila pro zábavu zdravým dětem, dalo se po ní klouzat, běhat i skákat, aniž by došlo k úrazům. Ale stávalo se, že po skončení návštěvy dětí přicházeli večer místní důchodci, u válečkové lavice se svlékli, položili se opatrně na ni a prý si velice úspěšně masírovali nohy a namožená záda.“

Neodrazila se na vašem zdraví práce s ředidly, acetonem, toluenem?

„Je to zvláštní, ale nikdy jsem neměl chřipku, ani zvýšenou teplotu. Jen na jedno oko teď špatně vidím, mám zelený zákal, a srdeční arytmii. Tu jsem si ale nejspíš přivodil sám, když jsem ilustroval knížku o akupunktuře, tak jsem si ty jednotlivé body na sobě sám zkoušel. A rozpíchal jsem si srdce. Ale i tahle zkušenost mi byla dobrá, když jsem potřeboval pro své hračky kuličky z ložisek, které vyráběli v Českých Budějovicích. Vyráběli, ale volně neprodávali. Přijel jsem do továrny, v kanceláři za stolem hekala paní, jak jí strašně bolí hlava. Tak jsem ji opatrně na dvou místech zmáčknul – a měl jsem kuličky zadarmo. Jenže jsem věděl, že ta bolest se vrátí, atak jsem rychle zmizel. A z otevřeného okna jsem slyšel bědování: Jauuuu, ta moje hlava, a ten chlap s koulema už odešel!“ 

To zase jen potvrzuje, že i na náhodu musí být člověk připraven.

„Souhlasím. Připravená musela být nejspíš na všechno i pošťačka, která mi jednou přinesla rekomando, a já se vlastní blbostí těsně předtím polil od hlavy až k patě stříbrnou barvou. Dveře jsem jí otevřel opravdu netradičně upraven. Nehnula ani brvou, vůbec ji to nepřekvapilo. Asi si říkala, že od toho cvoka Krále může čekat opravdu cokoliv.“

Vladimír Slabý